Dětství představuje něco jako spojnici se skutečnou realitou. Zkuste si schválně na chvíli zavzpomínat, vybavte si všechny zvláštní věci, co jste zažívali a možná vám s odstupem přijde, jako byste žili tehdy v úplně jiném světě. Nemusí to být vyloženě parapsychologické zkušenosti, stačí třeba "obyčejné" sny z dětství. Nebyly náhodou víc živé? Jakoby prostupující do bdělého stavu?
Není divu, vždyť duše se teprve rozběhla do života, byla čerstvě vsazena do tohoto systému. Už jenom proto, že dítě často všemu co ho obklopuje nerozumí, spojuje se se světem "mimo" (odkud přišlo) - se skutečností.
Problémem je, že na tohle lidé strašně rychle zapomínají. Vytěsňují... Vlastně už když se jim dělo něco zvláštního tehdy, už v té chvíli, pokud se s tím svěřili, jim rodiče přesvědčivě vtloukali do hlavy, že si jen vymýšlí...
Pokud mám mluvit za sebe, myslím, že jsem co se významu tohoto světa týče měla větší jasno než teď. Tedy možná ne tak úplně.. Ale pravé realitě jsem byla jaksi blíže. I když já nic z dětství nezapomněla, často jsem se tam v myšlenkách vracela, a tak mi spojení vydrželo až dosud.
Pořád živě cítím stavy, které jsem kolem 5ti let zažívala snad 5krát denně. Neustále jsem se ptala v duchu co jsou lidé, co je tenhle svět, co je život? Nevěřila jsem totiž tomu, že by měl být jen tenhle svět, jeden život a konec. A tak jsem se silnou vůlí a neutuchající zvídavostí dostávala svou myslí kamsi "nad Zem". Byly to velice silné a zvláštní momenty. Ano momenty, déle jsem se tam neudržela, vyžadovalo to neskutečně mnoho soustředění. Když jsem "tam" byla, viděla jsem takovou názornou ilustraci - naší Zemi, a vedle ní nekonečnou řadu jakoby jiných možností. Jiných alternativ, kde se zrovna dá být. Byla to řada jakoby čtvercových karet - nebylo důležité co je na nich - to jsem ani neviděla, důležitá byla ta symbolika. K tomu mi hlavou znělo v odpověď na mé otázky - že tenhle život je jen jedna z nekonečna myšlenek, představ. Z toho jsem usoudila, že je to jen střípek z celé mé existence, na který zrovna soustředím své vědomí.
Ty nekonečné možnosti nebyly jen jiné životy, tady na Zemi. Byla to jakoby spousta realit. Spousta nejrůznějších dimenzí... Tehdy mě to trochu děsilo, abych řekla pravdu. Vše se zdálo najednou tak bezvýznamné. Ale byl to jen první dojem. Bezvýznamná je skutečně spousta věcí, co dělá spousta lidí - a to věří že jsou tu jen jednou! V tu chvíli mi bylo jasné, že budu nucena tvářit se jako bych to nevěděla, že budu nucena předstírat, jak důležité je chodit do školy, jak důležité je mít zaměstnání a přispívat do systému... Ale věděla jsem, že nikdy nezapomenu a že sama pro sebe budu žít opravdu SKUTEČNĚ.
Dnes se do stejných stavů naprostého vědění už nedostanu. Ani to nezkouším. Jsem už vtažená do života, do toho jak ho znáte všichni. Nicméně není to pro mě to hlavní. VÍM, že pravda je jinde.
Chtěla bych, aby se každý kdo na tyto řádky narazí pokusil vrátit do dětství. Přemýšlejte co jste tehdy brali jako samozřejmost a co dnes vidíte jako hloupost a zkuste svůj nynější postoj přehodnotit.
V dětství je klíč k pravdě.
Není divu, vždyť duše se teprve rozběhla do života, byla čerstvě vsazena do tohoto systému. Už jenom proto, že dítě často všemu co ho obklopuje nerozumí, spojuje se se světem "mimo" (odkud přišlo) - se skutečností.
Problémem je, že na tohle lidé strašně rychle zapomínají. Vytěsňují... Vlastně už když se jim dělo něco zvláštního tehdy, už v té chvíli, pokud se s tím svěřili, jim rodiče přesvědčivě vtloukali do hlavy, že si jen vymýšlí...
Pokud mám mluvit za sebe, myslím, že jsem co se významu tohoto světa týče měla větší jasno než teď. Tedy možná ne tak úplně.. Ale pravé realitě jsem byla jaksi blíže. I když já nic z dětství nezapomněla, často jsem se tam v myšlenkách vracela, a tak mi spojení vydrželo až dosud.
Pořád živě cítím stavy, které jsem kolem 5ti let zažívala snad 5krát denně. Neustále jsem se ptala v duchu co jsou lidé, co je tenhle svět, co je život? Nevěřila jsem totiž tomu, že by měl být jen tenhle svět, jeden život a konec. A tak jsem se silnou vůlí a neutuchající zvídavostí dostávala svou myslí kamsi "nad Zem". Byly to velice silné a zvláštní momenty. Ano momenty, déle jsem se tam neudržela, vyžadovalo to neskutečně mnoho soustředění. Když jsem "tam" byla, viděla jsem takovou názornou ilustraci - naší Zemi, a vedle ní nekonečnou řadu jakoby jiných možností. Jiných alternativ, kde se zrovna dá být. Byla to řada jakoby čtvercových karet - nebylo důležité co je na nich - to jsem ani neviděla, důležitá byla ta symbolika. K tomu mi hlavou znělo v odpověď na mé otázky - že tenhle život je jen jedna z nekonečna myšlenek, představ. Z toho jsem usoudila, že je to jen střípek z celé mé existence, na který zrovna soustředím své vědomí.
Ty nekonečné možnosti nebyly jen jiné životy, tady na Zemi. Byla to jakoby spousta realit. Spousta nejrůznějších dimenzí... Tehdy mě to trochu děsilo, abych řekla pravdu. Vše se zdálo najednou tak bezvýznamné. Ale byl to jen první dojem. Bezvýznamná je skutečně spousta věcí, co dělá spousta lidí - a to věří že jsou tu jen jednou! V tu chvíli mi bylo jasné, že budu nucena tvářit se jako bych to nevěděla, že budu nucena předstírat, jak důležité je chodit do školy, jak důležité je mít zaměstnání a přispívat do systému... Ale věděla jsem, že nikdy nezapomenu a že sama pro sebe budu žít opravdu SKUTEČNĚ.
Dnes se do stejných stavů naprostého vědění už nedostanu. Ani to nezkouším. Jsem už vtažená do života, do toho jak ho znáte všichni. Nicméně není to pro mě to hlavní. VÍM, že pravda je jinde.
Chtěla bych, aby se každý kdo na tyto řádky narazí pokusil vrátit do dětství. Přemýšlejte co jste tehdy brali jako samozřejmost a co dnes vidíte jako hloupost a zkuste svůj nynější postoj přehodnotit.
V dětství je klíč k pravdě.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář